Tak si můžeme pro změnu dát zase jedno menší zpoždění a vrátit se do letošního února, kdy se v Holandsku hnuly ledy a vzniklo jedno povedené album. Ksichty, co dřív působily v kapelách jako Matka Teresa, Patareni, Diktatura Sistema, Paralyzed Sociaty apod., daly dohromady novou věc a vyrazily na zteč s pořádně ostrým a brutálním grindcorem. Stručně řečeno tady nečekej nic moc převratného, ale připrav se spíš na pěkně výživnou a poctivou řežbu, která Ti omlátí hlavu o všechno, co bude zrovna po ruce. A ne, rozhodně se tady nejedná jen o pár songů, ale solidní porci jednadvaceti tracků rozprostřených do XY minut. Řeč tady je o desce s názvem Modern Slavery, kterou má svědomí v Amsterdamu působící trojice Indignation. Nahrávku si můžeš poslechnout klasicky na bandcampu, a kromě digitální podoby ji najdeš taky jako mini CD ve vinyl designu v režii Extreme Terror Production a Broken Noise, a taky jako kazetu, kterou si vzali na starosti opět v Extreme Terror Production ve spolupráci s Grind Father. No, a jak už padlo, tak hlavní slovo tady bude mít grindcore.

Když nad tím tak přemýšlím, tak se Modern Slavery dá shrnout tak, že je to prostě poctivá a hodně masivní grindcorová jízda. Protože to tak skutečně je. Jenže, pak by to celé mohlo působit, že jako nuda, což ale zase není pravda. Modern Slavery je opravdu grindcore jak poleno, bez jakýchkoliv kudrlinek kolem. Zdrcující tlak, neurvalost, brutalita, povětšinou krátký a docela i rychlý tracky, jeden hrubý vokál doplněný druhým vřískajícím. Hezky špinavý zvuk, totální smršť. Trochu jsem se tady obával právě dlouhého seznamu skladeb, aby tím celá deska po nějakém čase nesklouzla do jakési neměnné smyčky a nezacyklila se. Jenže tady všechno krásně odsýpá a těch jednadvacet tracků uteče jako mávnutím grindcorového proutku. Můžeš i čekat, že se Modern Slavery někde přeci jen zasekne, ale budeš v tomhle případě čekat marně. Jasně, některý skladby jsou bez debat totální masakry, jinde to sice není takový odpal, ale i tak v tom je neuvěřitelná síla a robustnost. Někde to dokonce lehce zavání pévéčkem, což velice cením a ten zatuchlý grindcore (vůbec nic ve zlém, ale lepší, než napsat něco jako uleželý) tím dostává svěží vítr do plachet. A výsledek je výborný.

Dalo by se i říct, že Indignation sází tak trochu na jistotu. Žádné předstírání, jen totální řežba, která z Tebe bude chtít vymlátit duši a dost pravděpodobně se jí to povede. Přitlačí Tě hrubě ke zdi nebo Tě ještě hruběji zaklekne a nebude se vůbec ostýchat. Mě to ale opravdu baví, líbí se mi celá ta surovost, která z desky srší. Líbí se mi všechny ty powerviolence pasáže nebo to, co jako powerviolence jen může znít. Líbí se mi střídání rozdílných vokálů, kdy z toho jde ven nezastavitelná energie. Líbí se mi, že nemusím po pár minutách pouštět album od začátku, ale zároveň se mi líbí, že to není nikterak dlouhý. Baví mě, že mi po poslechu zůstane v hlavě jakýsi dozvuk, který mě nutí se vracet k některým částem, ale protože je v tom množství nedokážu všechny konkrétně identifikovat, tak si radši pustím celou desku znovu. A v neposlední řadě mě na Modern Slavery baví i všechno ostatní. Vážně, tohle si prostě dej, protože to sype jako blázen a nenechá Tě to v klidu. Fyzická újma je tady takřka jistá, ale její rozsah se může měnit. Pak už je to taky na Tobě, i když jen částečně. Hlavní slovo si Indignation totiž určitě vzít nenechají.