„Máme lístky na zítra. Ty Big ‡ Brave jsou ale kurva dobrý. Jaktože ještě ne, já myslela, že už jo. Tak je koupíš? Koupím já. Tvl oni jsou skvělí, poslouchals to?“ Asi takhle nějak to vypadalo den před koncertem Big ‡ Brave, Fågelle a Obelisk of Light v pražském Bike Jesus. Byla to jedna z těch akcí, o které jsem už nějakou dobu věděl, ale lístky, i když byla možnost, jsem dopředu nekupoval a poslech vystupujících jsem taky odkládal. Teda až na Obelisk Of Light, kde je mi tahle veličina dobře známá a občas si ji rád při zadumaných večerech pustím. Musím přiznat, že mě od poslechu Big ‡ Brave a Fågelle vlastně odradil popisek v události, který mi nějak nešel přes oči a do hlavy, a ani teď nedokážu říct, proč vlastně. Je to ale ve výsledku celkem jedno, protože jakmile jsem si do uší nahrnul jak kanadskou trojici Big ‡ Brave, tak dánskou performerku Fågelle, bylo jasno. Tohle musím a chci prostě vidět a slyšet naživo. Zvlášť právě Big ‡ Brave mě zvukem celkem položili na lopatky. Atmosféra a určitá tíseň, která se z jejich hudby valí, je zdrcující a strhující a nekompromisní a živelná a neutuchající a takhle bych mohl ještě chvíli pokračovat. Stačila jedna skladba, abych se nechal vtáhnout, a mohl pokračovat celým albem, pro jistotu poslechnutým dvakrát za sebou.

Bike Jesus a jeho okolí je moc fajn prostor s krásným výhledem dál po proudu Vltavy. Což tady při západu slunce a čekání na další set ještě několikanásobně přidá. Celá tahle část Štvanice má svoje kouzlo a tepe životem. Bike Jesus, nad ním Fuchs2, kousek dál Vila Štvanice, k tomu bike park, tohle je zatracené povedená městská zóna, která mi hned připomněla HateFree výspu v německém Wiesbadenu. Akorát tady hodně dělá fakt, že Štvanice je ostrov. Čímž je zážitkový level prostě trochu jinde.

Večer zahájil svým hodně intimním vystoupením Obelisk Of Light. Naprosto minimalisticky, jen s kytarou a laptopem se spoustou efektů, dokázal navodit úžasně snovou atmosféru, která se s ubíhajícím časem jen prohlubovala. Jeden dlouhý celek, kdy jednotlivá témata a časti přechází plynule v druhé, žádný vizuál na pozadí, žádná divoká světla, ale ani žádné kostýmy, převleky atd. Jedna postava, občas zahalená mlhou, jindy se ztrácející ve tmě, sama ve svém světě, který přibližuje ostatním. Set, který stírá hranici mezi tichem a zvukem. Naprostá nádhera, která člověka zbaví všeho, co nechce mít v hlavě. A na konec potlesk, jedno tiché díky a už jen vzpomínky.

Po tomhle jsem opravdu nečekal, co ještě přijde. Fågelle pokračovala v nastolené intimitě a minimalismu. Sama s kytarou, několika proprietami k tomu a celou škálou efektů, začala pomalu vytvářet neskutečnou atmosféru, která jiskřila a zase hasla, bouřila a zklidňovala se. V některých pasážích mě až mrazilo v zádech nebo v konečcích prstů. A některé pasáže ani teď zpětně nedokážu popsat, protože jsem si připadal jako v transu, absolutně mimo tělo. Chvílemi zvládla Fågelle vytvořit tak silné a nepříjemné zvuky, až byla cítit jistá křeč a napětí se dalo přímo krájet. Tohle všechno je ale jenom ta část, která se nějak popsat dá, jinak to musí člověk zažit a vidět, do jakých poloh se může vůbec hudba dostat. Jedinou kaňkou na tomhle vystoupení byla trojice návštěvníků, která se usídlila ve výklenku pod pódiem a celkem nahlas při tomhle strhujícím setu řešila svoje záležitosti. Kdyby na podiu bylo něco jiného, co si nehraje s hudbou tím, že se občas ponoří až do skoro úplného ticha, asi by nikdo nezaznamenal, že vůbec něco takového proběhlo. Ale v tomhle případě si toho všimli téměř všichni. První upozornění obstaral někdo z blíže stojících u dané trojice, a dal tak gestem a výrazem jasně najevo, že tohle se sem vůbec nehodí. Zvlášť za situace, když Tě koncert třeba nebaví a máš tři metry od sebe dveře ven, kde si můžeš debatovat vesele do rána. Nutno podotknout, že opatření zabralo jen na chvilku, pak se zase ozval šum řeči. To už se poněkud nevraživě dívala daným směrem i Fågelle a jestli by mě osobně po něčem takovém nedošlo, že mám držet hubu, tak nevím, jaký signál by byl pak potřeba. Celkově ale ani tohle nijak výrazně nenarušilo náladu v sále a Fågelle už jen do konce svého setu prohlubovala zážitek, který jsme si odnesli. Bylo to neskutečné a neuvěřitelné a zase to bylo bez velkých gest a všech kravin kolem. Což tomu jen a jen přidalo. Klobouk dolů.

No a závěr večera patřil Big ‡ Brave. A jestli postupně gradovaly oba předchozí sety a tím i celý večer, tak nakonec všechno vygradovalo do absolutního maxima. Tahle trojice z Kanady totiž předvedla neskutečnou sílou a značně zatřásla celou Štvanicí. Stejně jako při setech Fågelle a Obelisk Of Light se tu pracovalo s tichem a hlukem. V tomhle případě to ale byl ale trochu jiný level.  Po celou dobu koncertu jsem byl v napětí, které buď stoupalo víc nebo ještě víc. Po poslechu v domácím prostředí jsem sice tak nějak věděl, co můžu očekávat, ale to, co se dostavilo, předčilo všechno. Tohle vystoupení jednoduše nemělo chybu. A ani tady nemůžu říct, že bylo příliš krátké, protože další písnička by už mohla snadno být navíc, případně by ji už člověk nemusel zpracovat. Tohle bylo akorát. Dlouhé, někdy až nekonečné, repetitivní pasáže, jež během chvíle zvládly přejít do absolutního rámusu, byly naprosto dechberoucí. Ten kontrast mezi tichým a táhnoucím se kytarovým podkresem, do něhož se ozývají hromové bicí a explozí hluku a zdánlivého chaosu, člověka naprosto pohltí. Zvláštní pocit, kdy jen čekáš, co ještě přijde, kdy tohle celé dosáhne nějakého vrcholu, kdy se všechno zhroutí za monumentálního halasu. Příjemně znějící, místy až hypnotický, hlas zpěvačky pak všechno ještě znásobil. A i tady se celý set obešel bez velkých efektů a zběsilých světel, což sám za sebe jen kvituji. Byla v tom celém určitá čistota, kterou narušovaly výbuchu nekompromisních riffů a bicích. Kytarista chvílemi vypadal jako by ho sestřelila vlastní tvorba a byl v tom nejdivočejším tanci se svým nástrojem. Občas to vypadalo, že už ani kapela nehraje a jen nechává všechno doznít, ale stačila vteřina a celý stroj zase zapnul ty nejvyšší otáčky a vystřelil nekontrolovatelně vpřed. Bylo to celé jiné, šílené, klidné, osvobozující, svazující, nečekané, rozechvělé. A nemělo to chybu. I při posledním setu ale proběhlo krátké narušení těch samých lidí jako při koncertu Fågelle. Takže opět muselo proběhnout taktní upozornění, které už vlastně ani tolik taktní nemuselo být.

Výsledkem byl ale naprosto famózní večer, který navodil těžko uchopitelnou náladu, s níž jsem nakonec odcházel. V dosavadním průběhu roku se tenhle večer zařadil mezi to absolutně nejlepší, co jsem měl možnost vidět, slyšet a zažít. A jsem za to strašně rád, protože takový zážitek člověkem cloumá ještě dlouho poté.